PRINCEZNA.sk

V čase mojej prvej plastickej operácii vo februári 2011, práve pripravovali špeciálne číslo českého týždenníka Týden o najlepších lekároch v ČR. Písali aj o mojom pánovi primárovi, preto som dovolila napísať o mne článok. Nech sa páči:

Silikony v obličeji

Stačilo by vytáhnout pravítko a změřit její řasy. Možná by se dostaly do Guinessovy knihy světových rekordů, napadá mě, když poprvé pohlížím do tváře čtyřleté Lucinky. Na hodinách odbíjí třináctá a slovenské holčičce dali právě narkózu. Příroda k ní byla krutá. Kromě velkých očí a nádherných řas jí nadělila defekt, se kterým by se jen těžko dívala do zrcadla: obličej z obou stran pokrývá tmavý flek velikosti talíře. Nadměrné znaménko. Zvrásněná kůže se táhne od lícních kostí do stran, kolem spánků ji lemuje husté ochlupení. Na uších se rýsují puchýře. Lékař proto bere do ruky skalpel a provádí kratičký řez těsně nad čelem. Jen několik centimetrů.

„Ta vada se jmenuje syndrom vrozených névů. Nebo taky opičí či leopardí syndrom,“ komentuje obraz primář olomoucké plastické chirurgie Bohumil Zálešák a opatrně zvedá rozkrojenou kůži. Zve nás blíž ke stolu. „Syndrom postihuje asi dvě stě lidí z milionu. Jak vzniká, se neví, příčin může být zřejmě několik. Někdy lze vysledovat dědičnost, jindy je to náhodná porucha. Ta vznikne už během nitroděložního života,“ pokračuje. Dívenka klidně oddechuje pod měkkým světlem lamp, z rádia jí k tomu zní Nina Ricci od Richarda Müllera. Anestezioložka maluje křížky do tabulky na kolenou, sestry čekají na povel.

Chirurg mezitím stříhá několik vláken pod kůží. „Musíme dávat obrovský pozor, abychom neporušili cévní zásoby. Pak by ta kůže odumřela,“ komentuje pohyby rukou a bere si další nástroje. Jakmile je „kapsa“ pod kůží čistá, vkládá do ní malý váček - speciální silikonový balónek s průzračným roztokem. Chvíli si s ním hraje – snaží se jej uvnitř přichytit. Pak ránu zašívá. „Teď počkáme čtrnáct dní a začneme balónek plnit,“ říká. Sestry podávají čisté tampony s dezinfekcí, ty použité házejí do mísy vedle stolu.

Operace, které se účastníme, se jmenuje expanze a primář Bohumil Zálešák ji v provádí už poněkolikáté. Poprvé se k ní odhodlal před šesti lety, když se mu ozvali zoufalí rodiče jiné holčičky ze Slovenska. „Poslali nám fotky a ptali se, jestli jim nepomůžeme,“ vzpomíná chirurg. Šlo o komplikovaný případ, který neměl v tuzemsku obdoby: dívka měla znaménkem pokrytou polovinu obličeje včetně nosu, čela, víčka a obočí. Skvrna byla i na tvářích a spáncích. „Všichni ji odmítli. Rodiče už nevěděli, co dělat. Tak jsem jim řekl, ať přijedou,“ říká primář.

Od začátku prý bylo jasné, že staré metody tady nezaberou. „Dřív se znaménka vyřezávala a nahrazovala kožními štěpy z jiných částí těla. Výsledky ale nebyly uspokojivé, na obličeji zůstávala mapa. To proto, že na okrajích kousků vystupovaly zbylé pigmentové skvrny,“ vysvětluje Zálešák. Vyloučen byl také „seškrab“, kterým se odstraňují buňky produkující pigment. „To se dělá bezprostředně po porodu, většinou do čtrnácti dnů. I při tom ale nejsou výsledky dobré, na místě zůstává velká jizva,“ doplňuje Zálešák.

Zvolil proto jiný způsob: na hlavně dívky si novou kůži „vypěstoval“. Rozřízl kůži a vložil pod ni takzvaný expandér – silikonový balónek. Každý týden pak balónek „přifukoval“ – přidával do něj zvláštní tekutinu. Tím vlastní kůži donutil, aby se natahovala a rostla. Jakmile jí bylo dost, znaménko odstranil. „Nahradili jsme ho novou kůží, kterou jsme si vyrobili. Zůstala jen drobná jizva,“ vysvětluje Zálešák.

Metodu poprvé použili lékaři ze Spojených států v roce 1984. Přesto si na ni stále troufne jen několik odborníků na světě. Operace je totiž složitá a časově náročná. A vznikají při ní komplikace. Třeba v Česku se jí věnují právě jen v olomoucké fakultní nemocnici. Na Slovensku ji nedělá vůbec nikdo.

Přitom obrovský flek nedeformuje jen tvář. Může mít také fatální následky na zdraví dítěte: může přerůst ve zhoubný nádor kůže. „U některých rozsáhlých névů v oblasti páteře a hlavy mohou být postiženy i mozkové obaly,“ upozorňuje plastický chirurg, zatímco dokončuje poslední úpravy: bradavičnaté útvary na uších nahrazuje kožním štěpem.

Venku mezitím nervózně přešlapují rodiče dívky. „Když se Lucinka narodila, bylo to nepříjemné překvapení. Hned jsme začali hledat pomoc a zkusili řadu plastických lékařů od Košic, před Bánskou Bystricu až po Vídeň,“ vzpomíná třicetiletý otec Peter. Někteří prý chtěli defekt řešit hned, odvolávali se na zdravotní rizika. Navrhovali seškrab. Další by névy nechali do osmnácti let, kdy končí růst dítěte. Třetí skupina by nechala obličej tak, jak byl.

„Pak jsme se dozvěděli o primáři Zálešákovi a jeho úspěchu s tou první slovenskou holčičkou a bylo rozhodnuto. Pro nás je důležité, aby šla Lucinka do školy s čistou tvářičkou,“ vysvětluje Peter. Rodiče chtěli ušetřit dceru ústrkům dětí.

Na komplikace jsou prý s manželkou připravení, Lucinka bude potřebovat alespoň deset operací. „Kromě toho bude třeba velká spolupráce rodiny. Jizva se bude muset masírovat, chránit před sluncem a mazat,“ připomíná primář Zálešák. Na konci ale bude děvčátko, které okolí zaujme jen krásnými dlouhými řasami.

Zdroj: TÝDEN, mimořádné vydání: Špičky české medicíny. Únor 2011